Konečně jsem se dokopala k tomu, něco nového napsat. Ještě se dokopu k tomu, abych si zapsala poslední 3 měsíce do deníku, a bude to vše OK :D

Uteklo to.Za týden už letím domů a já se těším čím dál více, jenomže svým způsobem bych i ráda zůstala.Chápejte to asi takhle - těším se až vypadnu z tohoto konkrétního místa, ale po Anglii se mi stýskat bude.Nechci moc psát do detailů, to si nechám až budu doma, ale spokojená tu opravdu nejsem.Mám pro vás pár "WTF" příhod, ať poznáte au-pair i z té, horší, stránky..

Londýn.Konečně jsem si splnila svůj sen! Nevím jak slovy dostatečně jádřit jak se cítím.Zkrátka něco si moc přejete a ono se to splní.A ono se to splní pouze vaší vytrvalostí.Pouze tím, že jste nepřestali věřit v sami sebe, ve své sny, nevzdávali se, nepoddávali se neúspěchům.

Když začínal rok 2016 řekla jsem si, že letos si tento sen splním stůj co stůj.Jenom tak pro představu tady hodím fotku z mého deníku.


A teď? Teď se s vámi dělím o své au-pair zážitky a hlavně, fotky z Londýna!
První pocity ? Žádné. :D A to si teď nedělám srandu.Když jsem konečně vylezla z metra, první co jsem spatřila byl Big Ben. Tyčil se přímo nade mnou a já se zmohla jenom na "ty vole" :D Byl to zhmotněný sen, ale přitom můj mozek to vůbec nedokázal zaznamenat.Koukala jsem na všechno s jiskrami v očích, ale vůbec mi nedocházelo kde jsem a že si právě plním sen.Takhle to trvalo skoro celý den a až když jsem se vracela na cestu domů, naposledy se podívala na Westminster palác, tak se mi chtělo brečet radostí, vděčností a nevím jakými všemi emocemi dohromady.Když jsem si potom večer prohlížela fotky, konečně moje mozkové buňky vše uložily a já si pomocí fotek a videí, mohla ten velký Londýn vychutnat znovu a už plně při smyslech.

Úžasný pocit.Nic víc asi nemám co říct..Tohle si každý musí prožít sám.Ať už se jedná o vysněný zážitek třeba seskokem padákem, nebo návštěva například Paříže. (Což je můj další cíl :D)
A teď už hodím pár těch fotek.Kvalita zase příšerná, nevím proč to takhle deformuje formát, ale tak alespoň pro představu a pro tu atmosféru!
(Nechápu, proč jsem při této fotce pobavila tolik lidí okolo :D Zkrátka se fotím na chodníku, no!)


Fotek mám milion, ale všichni přece víme jak Londýn vypadá a všechny fotky jsou stejné.A já byla typická turistka co si fotila samotný Westminster na sto způsobů :D

Pořád tomu nemůžu uvěřit.Že jsem se sebrala, jela k random rodině kterou absolutně neznám(pouze 5ti minutový rozhovor po skype) přes 1600 km daleko..Do země kde se domluvím maximálně tak rukama nohama. Ale víte co mě donutilo to udělat? Dokázat sama sobě že na to mám.Kdo může říct že se sebral, vzal si těch pár nejpotřebnějších věcí, nechal svou rodinu, všechny své známé za zády a odjel tak daleko někam, kde v životě nebyl a nikoho tam nezná, za dobrodružstvím?  Hodně lidí, ale né každý.Je rozdíl koupit si dovolenou, zaplatit hotel, mít vše pozichrované a pak odjet k někomu, koho neznáte, žít u něj, pracovat u něj nebo v té zemi a nikdy nemáte jistotu že se neocitnete na ulici. Nechci se vychloubat, ale jsem ráda že jsem do toho šla.Sice se vracím po měsíci a půl zpátky protože jsem si s rodinou absolutně nesedla, a zjistila jsem, že tohle mě nebaví a chci se ubírat jiným směrem.Ale zkušenosti mi to dalo a teď se probouzím s pocitem - splnila sis to. Už mě neužírají myšlenky jako předtím než jsem nastoupila do letadla :) A to je hlavní. Zkusit to. Pokud máte stejný plán (au-pair, vycestovat,pracovat v zahraničí) běžte do toho. Přinejhorším se vrátíte jako se za týden vracím i já. Ale už vás nebude užírat myšlenka do konce života "co by bylo kdybych tenkrát vycestoval/a..?" Já bych se této myšlenky nikdy nazbavila, na to se znám příliš dobře.

Pobyt tady mi dodal trochu sebevědomí, dal zkušenosti do života. Naučila jsem se spoléhat pouze na sebe.Protože tady jedu pouze na sebe a za sebe.Nemám tu nikoho.Pomohlo mi to se trochu osamostatnit a určitě mi to dalo dobrou přípravu na realitu.