Ahoj :)
Chtěla jsem něco napsat už včera ale nakonec jsem šla spát dneska mě totiž čekal velký den.

Pro někoho tohle bude asi trochu úsměvné, ale pro mě dnešní den znamenal hodně.Pokořila jsem své já a potěšila jsem sama sebe. Zvládla jsem uřídit delší vzdálenost než pod kopec a zpátky domů.Ale hezky od začátku.

Řidičák mám od září 2015, dělala jsem ho u nás v druhém největším městě ČR takže to nebyla až taková pohodička s 1 křižovatkou a jedním kruháčem.. (Ale na Prahu držím pusu a krok. Tam bych řidičák nedělala ani zadarmo :D) No zkoušky jsem nakonec udělala a já v ruce držela tu slavnou, dospěláckou kartičku.Pocity? Žádné. Snad jen, že jsem byla fakt ráda že to mám za sebou..
Jenomže pak přišel kámen úrazu.Od zkoušky jsem delší dobu nejezdila a pak, jak jsem měla sednout za volat u našeho auta, vymlouvala jsem se na co se dalo.Zkrátka moje odvaha šla dolů každou minutou a já měla z té velké krávy se 4kolami zase neuvěřitelný respekt.Dopracovala jsem to tak daleko že jsem odmítla jezdit.Pak si naši pořídili auto s automatikou.Já dostala příkazem že jestli ani v tomhle nejsem schopná sjet pod kopcem a vyzvednout bráchu ve školce, že jsem totální debil.



Ok..Sedla jsem, jelo se.Přiznám se, řídit auto s automatikou je prostě pohoda.Tam si člověk fakt musí hlídat jen cestu, nic víc.První cestu jsem zvládla, druhou,třetí, čtvrtou taky. Pomalu jsem začala nabírat ztracenou důvěru ale ani po xté jízdě jsem v tom autě nebyla uvolněná a nebyla jsem si jistá.

Za poslední 2 dny jsem v autě seděla přesně 6x a najela nejvíce km za celou moji krátkou řidičskou kariéru.A víte co? Já si to začala užívat.Už se pomalu dostáváme k tomu jádru.
Včera jsem se musela otrkat a jela jsem úplně sama do vedlejší vesnice na oběd k prarodičům.Cesta byla takřka volná, v rádiu mi hrály bomba songy a já si začala uvědomovat že to je ono, to je ten pocit kdy jsem se v klidu opřela, ruce povolila a nedržela ten volant až tak pevně.Začala jsem tomu autu pomalu věřit.Dokonce jsem měla i premiéru co se deště týče.Vše bylo až moc super.Babi se pak ptala jestli si troufám dojet až za město X navštívit druhou babi.Cukala jsem se, první reakce byla "no nevím..asi spíše ne.." přeci jen, já se sotva otrkala na obecních cestách a měla bych hned vyjet na dálnici a do města ? :D Řekli OK. Ale mě to nedalo.Šrotovalo mi to v hlavě jako křeček na tom kolečku.Tu cestu jsem znala i poslepu, jela jsem tam už tak 1000x (jako spolujezdec) v hlavě jsem si projela celou cestu až do místa X.Vybavila jsem si všechny možné křižovatky a různá zákoutí. A patom moji milí ?
"Ok.Pojedu.Jednou se to naučit zkrátka musím.V kolik vás mám vyzvednout?"

Domluvil se čas na půl 9 ráno.Jela jsem domů, pršelo hustě takže jsem měla důvod jet pomalu, songy mi hrály a já se cítila .. šťastná.Ještě furt jsem mohla couvnout ale já nechtěla, chtěla jsem dokázat že na to mám.Postavit se strachu čelem.Ráno jsem vstala už v 7, sebrala psa do tašky a o čtvrt na 9 vyjela.Kdybych řekla že jsem nebyla nervózní, lhala bych.Ani tu snídani jsem nebyla schopná sníst.Ale v okamžiku kdy jsem nastartovala lvíče (Peugeot), rádio se zaplo a zrovna mi hrála oblíbená písnička, strach i nervozita spadla.

Veřte mi, ten pocit dojet na místo byl úžasný.Já měla ze sebe takovou radost! Já si celou cestu naprosto užívala, začínám chápat tu radost ze řízení. I po té dálnici jsem si to na zpáteční cestě frčela max. rychostí a neměla jsem ani na vteřinu o sobě pochyb. Samozřejmě, dávka respektu tam pořád je, tu by měl mít podle mě každý.Ale pokořila jsem své hranice a teď? Věřím, že každá jízda bude lehčí a lehčí.
Mám ze sebe takovou radost ! A je to až tak intenzivní, že se těším až zase sednu za volant.Jo! Jo! To je přesně to, co jsem chtěla. Jupí. Tak snad se nic neposere aby má nabraná důvěra zase spadla na bod 0. :D

No a to, že kdybychom neměli auto s aut. převodovkou tak dneska tento článek nepíšu je jasné jako facka.Tahle vymoženost mi naprosto ulehčila situaci a já to vím.No a co? Když ta možnost takového auta je, proč ji nevyužít.A já věřím že jednou takovou cestu zvládnu i s manuálním. Jen zkrátka musím nabrat tu důvěru v tyto stroje. A v tom mi neuvěřitelně pomáhá, teď už můj oblíbenec, peugeot.

A víte co byl můj hnací pohon? USA. Protože tam řídit budu muset na 99%.A pokud se neotrkám tady v Čr, chtěla bych se vidět v USA. Dnešní den byl zkrátka úžasný, navíc byly velice příjemné hřejivé paprsky slunce a má energie je zase 100%.

Mějte se krásně a překonávejte své hranice.Postavte se strachu čelem.Ten pocit za to stojí!