Kdo mě zná alespoň trošku tak ví, jak moc miluju cestování. Že mám toulavé boty a když jsem dlouho v ČR, aniž bych třeba alespoň na týden nevypadla za hranice, začínám depkařit a být z toho rozhozená. Už jsou to dva měsíce co jsem naposledy poznávala svět (Amerika) a začínám na sobě pozorovat že začínám mít chuť a náladu se prostě jednoho dne sebrat a jet. Někam. Kamkoliv. Tyhle stavy nejsou zrovna super když jste v páru. Být sama tak už teď jsem s největší pravděpodobností jinde. Protože v práci jsem akorát ve stresu a já nejsem člověk co by zůstával dobrovolně někde, kde není spokojený. Takže přítel čas od času (a poslední dobou už spíše jen často) poslouchá mé kňourání jak chci pryč. Samozřejmě po něm nemůžu chtít aby dal v práci výpověď a jel se mnou druhý den na letiště tak, jak jsem to udělala já sama tenkrát s Anglií. To jsem si bookla letenky, vyřídila papíry a za 5 dní (?) už seděla v letadle. (Ach, jak ráda na to vzpomínám! Miluju dobrodružstí) Ne, bohužel to nejde.

Naštěstí, Vašek se mnou sdílí stejný pohled na budoucnost. Oba dva máme totožné představy o tom, jak strávit naše příští léta. Oba chceme sbalit kufry a jít do světa. Zhruba někde půl roku pracovat a pak tu zem/místo procestovat a zase se posunout jinam.  Teda, takhle to alespoň bylo zhruba před čtvrt rokem kdy jsme se o tom nějak víc bavili. Taky je jedna věc se o tom bavit a druhá věc to zrealizovat. Ale já jsem fakt ráda že se v tomhle názorově nerozcházíme. Otázka je, jestli to vydrží i ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba, protože bych se opravdu nechtěla rozhodovat mezi člověkem kterého miluju a splněním svého životního snu. Protože, ač bych se rozhodla pro jakoukoliv "variantu", bolelo by to a přišla o tu druhou. Ne, nad tím nechci ani přemýšlet.

A kam že bychom chtěli? Já to mám vlastně velmi jednoduché. Chtěla bych kamkoliv. Přítelův sen je Asie. Já bych akorát za život chtěla poznat Afriku, Kanadu, Nový Zéland a Austrálii. Tohle jsou asi mé hlavní body na mapě. Dále Francie, Irsko a další severní země, Nizozemsko, Island, Holandsko ... No, bude jednodušší když řeknu že vlastně celá ta naše nádherná planeta.

Ještě před Vánoci jsem si však pohrávala s myšlenkou že bych se možná raději už usadila a začala nějakým způsobem budovat svůj život. Práce, kariéra, vlastní rodina. Ale co jsem v únoru nastoupila do nové práce, tyhle představy šly do kopru. Ani tohle mě nebaví, já asi své místo nikdy nenajdu v takových klasických zaměstnáních. Potřebuji pořád mít pocit že dělám něco, co mě naplňuje.Něco dobrodružného, něco, kde budu stále objevovat nové věci a překonávat sama sebe. Nejraději bych se viděla někde v Africe při záchraně nosorožců, na Antarktidě při záchraně tučňáků či věděc co zkoumá život kosatek, nebo jako fotograf v džungli/savaně/poušti na moři/oceánu, ... Chápeme se? Ale jak k takové práci přijít? Proto bych ráda aby to cestování s přítelem vyšlo, alespoň částečně by mě to vtáhlo tímto směrem, minimálně bych nebyla pořád na jednom místě a já neměla pocit že stojím n mrtvém bodě a můj život není takový jaký chci a kdo ví? Třeba při poznávání kontinentů někdy narazím na příležitost jak se dostat k tomu, kde vidím svůj smysl života.


Pohrávám si i s myšlenkou založit organizaci na ochranu či pomoc zvířatům. Ale s tím nemám vůbec žádné zkušenosti, peníze a opravdu v tom neumím chodit. Pro mě jsou zvířata světobod vesmíru. A mám pocit že v dnešní době (ale i v minulosti) zvířaty lidstvo strašně opovrhuje, využívá, utlačuje ..  Určitě všichni známe větu "Vždyť je to jen zvíře" a ta mě opravdu zvedá ze židle a tlak zvedne k nevyčíslitelným hodnotám ..

Já mám pocit že mi v hlavě bliká nastavený kód udělat alespoň něco pro zlepšení. Nebo se alespoň pokusit. A čím jsem starší, a vnímám více dění kolem sebe, je to čím dál silnější a trápí mě čím dál víc co se na tom světě děje. A není to jen otázka toho jak se chováme ke zvířatům. Je to i problematika plastů a zamořování oceánů -> takže se znovu vracíme k tomu, jak zvířata utlačujeme, hubíme .. Mimochodem, teď když mám "vlastní" domácnost tak konečně můžu pořádně třídit odpad. U nás doma se to docela flákalo, teď už si to můžu pohlídat a hned mám z toho lepší pocit.

Ale dál bych to už nerozebírala. Tohle by bylo na strašně dlouhé povídání a stejně bych nedokázala říct vše, co se mi honí hlavou. Jen jsem se potřebovala vypsat a alespoň trošku shrnout své myšlenky za poslední dny, týdny ale i měsíce či roky.


Momentální situace je taková že zatnu zuby a v práci vydržím co to půjde.Co se týče peněz tak na to, že nemám žádné zkušenosti, se to jakž takž dá, dostupnost je pro mě úplně nejlepší (5 minut autobusem) a pracovní doba PO-PA, svátky volné. Nejdéle tam však budu půl roku (smlouva), pak si najdu něco jiného, budu šetřit co to dá a za rok (tudíž začátek roku 2019) bych se chtěla hnout z místa a jít naproti své radosti a štěstí ze života. Takže za rok bych ráda balila kufr a kupovala první letenky. Ale záleží na hodně faktorech. Rodina, přítel, zdraví. Peníze byly a budou. Lidé okolo nás ne. Avšak žijeme pouze jednou a člověk by ten život měl prožít tak, aby umíral s myšlenkou že si splnil vše co chtěl a ten svůj čas využil maximálně. Je mi 21, ale nikdo z nás neví kolik času mu osud přidělil. Já si jdu za tím abych nikdy nelitovala toho jak jsem žila. A vy snad také ne :)